O pozdních nočních hodinách a fotkách

Už jsou zase dvě v noci a já jsem živější než živola. Poslední dobou jsem jak netopýr, přes den jsem nepoužitelná a spím a v noci žiju :) a piju krev třem dobrým lidem. Ba ne, krev nepiju nikomu a jestli je někdo přesto přesvědčen o opaku, ať si trhne nohou.

Takže si tu tak sedím u stolečku, v uších narvaný sluchátka, ve sluchátkách chillout a píšu a koukám a vymýšlím a počítám a přemýšlím. Za chvilku zase dojde na to kakao. Nejlepší noční nápoj :) Včera mě něco popadlo a vytáhla jsem takovej svůj ovčí sešítek, kde je napsáno a zapsáno spousta věcí, co se staly a bylo by fajn je nezapomenout. A tak jsem si tak seděla a vzpomínala a přemejšlela. Co taky v noci ve zkouškovým jinýho, že jo. A uplně jsem si vzpomněla na jednoho dávnýho kamaráda, se kterým jsem, ačkoliv běžně bývám uplně šílená z výšek, lezla po střeše umprumky a koukala na Prahu a poslouchala ho a on poslouchal mě a do toho mrholilo a bylo to prostě peckový. A už jsem ho děsně dlouho neviděla, a tak mi to přišlo líto. A dneska světe div se, co neví Hanička, ví internet a Facebook :) to není levná propagace, to je prostě fakt :). Napadlo mě, co kdyby měl Honzík profil. Facebook žije, je to dost možný, napadlo můj mozeček. A taky že má a je v Izraeli. Největší závist :) anooobrž ho musím, až se vrátí samozřjemě, přesvědčit, jak strašně nezbytné je, abysme se viděli a nechám si vyprávět :)

A taky mi to vnuklo myšlenku, že bych měla přesvědčit Aničku a udělat nějakou photosession, abych se zase zcela narcisticky mohla radovat, že udělala hezký obrázky. Měly jsme spoustu plánů, tak letos už to musíme dotáhnout :) a taky jsem zvědavá, kdy se ke mně dostanou obrázky ze Silvestra a z tý modní přehlídky, přecejen modelkou člověk nebývá často :)

Fotky mě obecně děsně baví. Ráda jich mám stejně jako písniček. Protože koukat na fotky, vzpomínat si u toho, poslouchat k tomu perfektní hudbičku, to je k nezaplacení. Pak člověk sedí, kouká, usmívá se nebo pláče a je mu tak nějak dobře a fajn, protože ví, že má obrázky a díky nim nikdy nezapomene...

O zkouškovým období a mojí neskonalý lenosti

Mám pocit, že sem píšu pravidelně jenom ve zkouškovým a nebo, když je mi ale uplně naprd :) je na čase to změnit. Je teda sice zimní zkouškový, ale odteď se sem dohrabu častějš, čestný pionýrský.

Je neděle, teda vlastně už pondělí v noci. Všichni normální lidi spěj, jen my studentíci marně koukáme, do knížek nebo do blba a většina z mých kamarádů do Facebooku a kamkoliv, jen ne do skript. Přišlo období nejkrásnějš uklizenejch pokojů, období skvělých a časově náročných obědů, které mnohdy zahrnují i dezerty a čas, kdy i žehlit je náhle krásná a příjemná činnost.

Jsem nejvíc líná. Radši dělám úplně cokoliv, jen abych nemusela dělat něco, co by snad nedejbože mělo nějakou bližší souvislost se školou. A nadávám si. Že jestli okamžitě nezačnu fakt dřít, tak mě vyhoděj. A to bude fakt moje smrt.

Karlovku miluju a Vše nenávidím. Ještě, že to mám tak krásně a přesně vyhraněný. Občas se přistihnu, že se mi snad po tý budově v Opletalce i stýská. Ale asi to nebude tím vzděláváním, ale těma lidma. Mám pocit, a on to není jen pocit, že nikdy jsem nebyla obklopená takovou spoustou tolik moc skvělejch lidí, který tu prostě jsou a když potřebuju tak přijdou. Nevymlouvají se na nedostatek času, na to že musí snad někomu vařit večeři (ano, i to už jsem slyšela) a prostě řeknou, potřebuješ, řekni, pomůžu. Jakkoliv, s čímkoliv. Tak sakra už snad jenom proto, to musím dokázat, musím přemoct sama sebe a začít makat, nacpat si to všechno do hlavičky a být s těmahle hovádkama dál, protože mi to za to zatraceně stojí.

Jenže je půl jedný v noci. Venku, místo toho aby sněžilo, prší a děsně fouká a všude je to ticho a tma a mě se nechce spát, ale taky dneska vůbec nemám sílu ani chuť si něco rvát do hlavičky. Přemýšlím, co bylo před rokem, co před dvěma a co bude asi za rok. A snažím se vymyslet stroj času, kterým bych se mohla aspoň na chviličku vrátit o rok zpátky a aspoň na chvilku být zase šťastná. Není to pryč a nikdy nebude...

O tom, jak hekticky divně zvláštní to teď všechno ...

Je úterý večer, mám za sebou 4 dny, za který jsem si měla stihnout odpočinout, ale nějak se to nevyvedlo. Minulej tejden byl super a strašnej zároveň. Všichni kolem mě se rozhodli, a já jsem za to fakt hrozně ráda, že mě nemůžou a ani nechtěj nechat samotnou, že mi prostě dokážou, že tady kolem mě fakt jsou a že za mnou stojej a tak všelijak.
V pondělí jsem podlehla Jire a šla s ní konverzovat k Hugovi, abych pochopila, kolik věcí se změnilo a jak jsme si čímdál víc v určitejch věcech podobný a že je to vlastně fajn :) úterý jsem strávila pro velkou změnu hodně ve škole a večer s Jerem v Radotíne na lacrossu, taky fajn :) středa večer, kdy už jsem začínala být poměrně unavená začala po aktualitách nejdřív megasoubojem v Aktivitách :D ano, když Jirka předváděl soumrak bohů, umřela jsem málem smíchy a pak ještě xkrát dokola :) nu a pak, aby se to moc nepletlo, jsme se přesunuli na oslavu narozenin, kde jsem stihla udělat fotbálkovou ostudu a zase letěla, hlavně abych stihla poslední metro. Doběhla jsem, sice bez plic, ale doběhla. Čtvrtek jsem opravdu chtěla vynechat. Tak jsem vynechala, školu. A večer jsem si to vesele pelášila na U23D. Pecka film, oplakala jsem S tebou a bez tebe, viděla po xletech (po 1O to je mazec) kluka, do kterýho jsme byly s Ninkou jako malý děsně zamilovaný a ze kterýho se za ty roky stal trošku tatík :) no a než jsem se dostala domů bylo zase kolem dvanáctý. A v pátek? Světe div se, padla jsem mrtvá někdy po šestý a probudila se jen abych se spokojeně přesunula do pelechu...
A pak jsem si opravdu chtěla odpočinout, což se mi relativně dařilo až do neděle. Večer s Tyndou na tancování, bože jak já to potřebovala, i když jsem pak byla unavená a bolelo mě všechno, bylo to super. A v zápalu euforie jsem se s Filipem opila tak, že vlastně nevím. Nevím jak jsme se dostali z hospody k němu a vůbec si nepamatuju další hromadu věcí, na kterou bych si opravdu ráda ráda pamatovala. Nevadí. Jero říkal že máme poškozenej mozek, tím že máme tyhle výpadky. To mě děsí. No aspoň se mi teď dělá jen při pomyšlení na chlast strašně zle, to znamená, že by mě mohli přejít příště nápady klopit do sebe jednoho panáka za sebou a prolejvat to Křídlama. Brekekeee.

Je to zvláštní, snažim se to všechno zvládat a přitom mi přijde, že všechno akorát hrozně flákám. Asi na to prostě nemám povahu a morálku a tak všechno...

... a zítra je upírská párty...

O tom, že už se mi na stole zase dělají kupičky..

.. samy od sebe. Zvlášť kupička angličtina, zvlášť ekonomie a pak jedna velká neidentifikovatelná hromada, matika. Zítra mě čeká matematický úterní dopoledne. Vstanu brzo a pak se budu zoufalecky snažit pochopit všechny ty čmáranice a škrtance a vygumovance, až to udělá jeden velkej vygumovanec ze mě. A nakonec si pustím Chinaski a budu tupě koukat z okna.
Ale mám motivaci. Mám motivaci bejt nejúžasnější a všechno to zvládnout, ať všichni ty blbečci kolem mě viděj, že na to mám. I bez nich..

O dvou vejškách, práci a ztracenejch ideálech..

Jojo se začátkem září jsem měla nutnou touhu a odhodlání sem zase začít pravidelně psát. Zase se toho totiž moc stalo. Až moc..

Po príma seznamováku s Krupkáčem přišel seznamovák číslo 2. A byl, jak jen to říct... perfektní. Poznala jsem svýho soulmate a kluka, za kterýho bych teď dala ruku do ohně, Jera. Poznala jsem milion nových lidí, stihla se opít tak, že si nic nepamatuju a to, co si zrovna pamatuju bych radši tak nějak zapomněla a poznala jsem Honzu.

Já nevim, že tam nahoře někdo hejbe s těma nitkama tak, že to vždycky dopadne, tak jak to dopadne. Nina měla pravdu. Napíšu knížku. Knížku o tom, jak občas pitomý důvody zaviněj rozchod, nebo jak se na ně šikovně chlapi vymlouvaj. A jak my, křehký duše, to zasraně těžce nesem.

Asi neumím prohrávat. A tohle už je čtvrtá prohra. Je na čase to změnit. Takže kašlu na vztahy, žádný slzy, žádný city, žádný zbytečný slova a taky žádný bolení žaludku, nevolnosti a krvácející srdce. A bude, já se na to totiž můžu tak akorát vyprdnout velebnosti.

Ještě mám před sebou další zkoušky, třeba to, že si Hani vybrala studovat najednou dvě školy, což pro letošek obnáší 14 zkoušek. Ano, slovy čtrnáct za jeden semestr...
Inu kdybych umřela, je to jasný na pohřbu ať mi hrajou Dilated Peoples, U2 a Looptroop Rockers. Specielně Naive bude ideální skladba pro jednu naivní holku...